Heute ist: 18.04.2014
Genaue Zeit: 08:05:02
Aktuelle Temperatur: 2.3 °C
(18.04.2014 um 05:49)
Erste Seite Kontakt Sitemap
Der Skilift Penkavci vrch - Skilaufen 1000 m ü.M.
Schneezustand: 0 cm > Neuer Schnee: 0 cm am 16.03.2014
Česky English

Geschichte

Velká Úpa

Vyhledávané centrum rekreace (750 m n.m.) rozkládající se v údolí říčky Úpy mezi Pěnkavčím a Vlašským vrchem. Patří k němu množství rekreačních chalup a bud v rozlehlém okolí. Dnes je Velká Úpa součástí Pece pod Sněžkou. Počátky osídlení sahají již do 16. století. V 19. století se v obci těžily železné, měděné a olověné rudy. Zajímavostí je barokní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1788 a fara z roku 1823. Turistům slouží sedačková lanovka ze středu obce k Portášově boudě. Nachází se zde i řada lyžařských vleků a sjezdovek.

U Kneifelů: K devadesátinám horského hospodáře


Zdroj: časopis Krkonoše, Jizerské hory

Kvetoucí louka, rovná jako stůl, uvítá každého, kdo se vypraví k horské chalupě čp. 30 na Janových Boudách nad Velkou Úpou. Tu louku kdysi vyrval lesu Ignatz Kneifel: roku 1820 pozemek koupil od hraběte Aichelburga, les, který tu rostl, vykácel, z klád postavil velkou chalupu s chlévy pro dvacet kusů dobytka, a protože chyběla voda, přikoupil ještě pramen vody na Pěnkavčím vrchu. Dvacet lidí pak nechal sbírat kámen, který jako přírodní hradby dodnes lemuje okraje pozemku. Polovina tvrdě vydobyté plochy byla osívána lnem, který se prodával až do Anglie, z druhé poloviny se sklízelo seno.

Velkou chalupu uprostřed louky převzal syn Wenzel. Když se však jednou vydal s procesím do Vambeřic, len na půdě chalupy se vzňal a všechno shořelo. V ohni zůstaly i jeho tři malé děti - zachránil se jen nejstarší sedmiletý Franz. Ten si už jako dospělý hospodář postavil na okraji louky v roce 1895 novou chalupu.

A právě tahle chalupa nestačila letos v červenci otevírat dveře návštěvám. Friedrich Kneifel, poslední horský hospodář, slavil 90. narozeniny.

Rod Kneifelů se objevuje ve Velké Úpě už roku 1600, je však možné, že přišel i při některé z dřívějších kolonizací tohoto horského údolí. Kneifelové patřili vždy k obratným hospodářům, kteří vlastnili brusírny dřeva, velké pozemky a drželi hodně kusů dobytka.

Ten, jemuž se chalupa ve Velké Úpě stala osudem, je pravým synem svých předků. Jeho touhy ale směřovaly jinam, snad v duchu doby, do které se narodil. Jinam, než ke zvelebování horského hospodářství. Nejlepší ve škole, přál si Friedrich Kneifel dál studovat. "Chtěl jsem na medicínu," říká dnes. Rozhodnutí otce Franze ho však určilo za dědice rodových tradic a hospodáře na horské chalupě. Autoritativní ortel se mu podařilo odložit pouze o rok. Na přímluvu staršího bratra šel ve čtrnácti letech ještě na rok do české školy na Úpicku, aby se zdokonalil v češtině. Z učení však mnoho nebylo. Sedlák, u kterého bydlel, brzy odhalil pracovitost a šikovnost mladého pomocníka a pod různými záminkami ho do školy nepouštěl.

Definitivní rozhodnutí o osudu mladého Friedricha padlo ve chvíli, kdy mu zemřela matka a po roce i otec. Ve svých jednadvaceti letech se stal hospodářem na horské chalupě, ovšem s velkými dluhy, protože musel vyplatit svých šest sourozenců. "Celý život jsem tady hospodařil, staral se o chalupu, louku a krávy," vzpomíná. "Od 16 let jsem také dělal v lese, kácel stromy a svážel dřevo na saních. Ale i když jsem nejvíc šetřil a ani na zábavy a tancovačky nechodil, vždycky jsem si kupoval knihy a před spaním jsem si alespoň deset stránek přečetl. Pak jsem teprve padnul." A jak vypadal takový všední pracovní den horského hospodáře?

"Ráno v šest hodin musely být konve s mlékem dole v Úpě. V létě v zimě jsme je vozili na saních nejkratší cestou rovnou dolů, potom zas nahoru vytáhnout saně a prázdné konve. Zpočátku jsme měli konve třicetilitrové železné - prázdná vážila 15 kilo, pak pětadvacetilitrové hliníkové. Na saních jsem míval pravidelně přes metrák. Vrátil jsem se v sedm a od osmi už jsem musel být v lese na svém pracovišti. Dřevaři dělali vždy ve dvojici, pro případ, že by se něco stalo. A tak jsem jednou dělal taky až nahoře na Malé Úpě vzadu u Jelenky, protože můj dobrý kamarád neměl parťáka a hajný mu tam přidělil práci. Bylo to v zimě a já tam jezdil každé ráno přes hodinu na lyžích a večer jsem se vracel úplně za tmy. A pak ještě práce kolem chléva. Drželi jsme hodně krav, protože jsme potřebovali splatit dluhy a ještě získat peníze na opravy chalupy. Byla to hrozná dřina. O naše mléko byl ale vždycky zájem a jako nejlepší dřevař na polesí jsem vydělával docela slušné peníze, takže dluhy se nám podařilo splatit."

Když začala druhá světová válka, byla to právě dřevařina, která odvrátila od Friedricha Kneifela povolávací rozkaz na frontu. "My jsme tady ve Velké Úpě byli řádná katolická obec a nějakým slibům henleinovců jsme nenaletěli. Těch se chytali akorát povaleči a darmošlapové. Pan farář byl pro nás skutečně jako otec, a ten řekl: Kdo hlasuje pro Hitlera, hlasuje pro válku. A válku nikdo nechtěl."

Friedrich Kneifel se však válečným útrapám stejně nevyhnul. V roce 1941 se dostal ve Velké Úpě do hádky s jedním oficírem SA. "Pár jsem mu jich vrazil," říká, "a do týdne už jsem jel na východní frontu." Od Stalingradu se vrátil za dva roky s těžkými zraněními, ale jak jen to šlo, zase nastoupil na práci v lese.

Dřevařina mu dala šanci žít dál v rodné chalupě ještě jednou. Po roce 1945 zůstalo ve Velké Úpě pouhých dvanáct rodin dřevařů a Kneifelovi byli mezi nimi. Ale roky, které přišly potom, nebyly dobré. Od státu si znova museli koupit svoji chalupu, louku i krávy a dluh spláceli až do roku 1973. Vzhledem k tomu, že až do roku 1953 neměli žádné občanství, zažili řadu ústrků: Friedrich Kneifel si ani nemohl zažádat o invalidní důchod, který mu lékaři s ohledem na válečná zranění přiznali. "Všechno jsem přečkal, snad proto, že jsem byl zvyklý brát věci s humorem. Ale vrátit se zpět bych nechtěl," bilancuje svůj život pan Kneifel.

Na louce rovné jako stůl se dál pasou krávy jako před sto lety. V pečlivě udržované chalupě dnes hospodaří dcera se zetěm, a tak má pan Kneifel konečně čas na svoje zamilované knihy, kterých má v chalupě víc jak tisíc. Ale když přijde čas senoseče, suší seno ze tří hektarů pozemků ze svým zetěm tak jako dřív. Lze mu ještě něco víc přát? Snad jen pevné zdraví a spokojenost i do dalších let!

Lesní hospodářství v roce 1996


Zdroj: www.krnap.cz

V roce 1996 postihly východní Krkonoše, zejména lesní závod Horní Maršov, dvě živelné kalamity. První, zimní námrazová na přelomu roku 1995–96 a druhá, větrná na počátku července 1996. Obě způsobily rozsáhlé škody na lesních porostech a nepodařilo se je beze zbytku v roce 1996 zpracovat.

Prvá vznikla před vánočními svátky mezi 20.–23. prosincem 1995. Došlo k nasunutí teplé fronty nad prochlazené přízemní vrstvy vzduchu a namrzání velkého množství srážek na lesních porostech. Stromy byly obaleny několikacentimetrovou vrstvou ledu, kterou ve spojitosti s velkým množstvím šišek po semenném roce neunesly a počaly praskat. Na lokalitách se vzniklou námrazou byly všechny porosty bez výjimky poškozeny. Jednalo se o Žacléřský hřbet a údolí od Dolního Maršova přes Horní Maršov, Lysečiny, Albeřice k Cestníku a Pomeznímu hřebenu. Postižen byl Pěnkavčí vrch, Malý a Velký polom, Niklův vrch a Kraví hora. První odhad kalamity byl na 10 tisíc m3 dřevní hmoty. Na jednotlivých polesích lesního závodu mimo polesí Rýchory byla kalamita v převážné míře zpracována do konce měsíce června. Během jarních měsíců bylo ze zimní kalamity zpracováno 19 tis. m3 dřevní hmoty. Nejvíce postižena byla polesí Latovo údolí s 8 tis. m3 a polesí Rýchory s 6 tis. m3.

V době, kdy byla zimní kalamita zpracována, přišla další pohroma. V noci z 8. na 9. července velmi podchlazený severský vzduch pronikl přes hlavní hřeben Krkonoš do krkonošských údolí, kde napáchal velké škody. Postiženo bylo mimo jižních svahů Černé a Světlé hory a Rýchor celé území LZ Horní Maršov. Jednalo se o Hnědý vrch, Široký hřbet, závěr Obřího dolu, Bukové údolí a Růžohorky v Peci pod Sněžkou, Javor, celé severní úbočí Černé a Světlé hory nad Velkou Úpou, Klecadloch, Velký a Malý polom, Šímovy domky, Kraví horu a zejména Pěnkavčí vrch, Latovo Údolí a obě strany Dlouhého hřebenu až na Starou horu nad Horním Maršovem. Největší škody způsobil proud vzduchu, který získával na síle ve Lvím Údolím, způsobil totální polom na severovýchodním hřbetu Pěnkavčího vrchu, spadl do Latova údolí a zpustošil tři ostrohy v údolí řeky, které mu stály v cestě. Tam ztratil na síle a naštěstí se zastavil. Tímto totálně zatarasil hlavní silnici a příchod k hraničnímu přechodu na Pomezních boudách. Její uvolnění a následné zpracování pomocí lanovek při omezení provozu na komunikaci trvalo do konce měsíce října 1996. Vítr řádil prakticky stejně jako před šedesáti lety ve třicátých letech našeho století, ale v mnohem menší míře. první odhady kalamity byly 20 tisíc m3. Okamžitě se začalo se zpracováním a na počátku září přišel další vítr, který přidal další 2–3 tis. m3 polomů. Celkově bylo zpracováno do konce roku 35,5 tisíc m3 dřeva z větrné kalamity. Se zimní kalamitou to dává množství 55,5 tisíc m3 dřevní hmoty. Podle odhadů zůstává jěště 10 tisíc m3 polomového dřeva čekajícího na zpracování v roce 1997. Nejvíce postiženo bylo polesí Latovo údolí s bezmála 30 tis. m3 polomového dříví. Zpracování této kalamity se rázem stalo prvořadým úkolem celého lesního hospodářství Správy Krkonošského národního parku.

Aktuellen Informationen

+420 499 891 038

Unterkunft | Photogalerie | Preisliste - Fahrpreise | Kontakt
Copyright © 2002-2014
Programm und Kodieren: Ing. Tomas Soucek